7/01/2019

Hluboké kořeny problému jménem Babiš




Vláda Andreje Babiše dle očekávání ustála další hlasování o nedůvěře, vyvolané opozičními stranami, když sociální demokraté ani tentokrát po již několika předchozích pokusech nenalezli vlastní ztracenou páteř a vládu, v níž se jim dostává permanentního ponížení a posměchu jak ze strany premiéra, tak prezidenta, podrželi. Prezident se následně opět uchýlil ke svému tzv. “kreativnímu” výkladu Ústavy a jak tomu bylo již v době, kdy Andrej Babiš stál v čele ministerstva financí, otálí s odvoláním ministra, tentokrát Antonína Staňka na ministerstvu kultury. Premiér dle svých slov “nevidí důvod” pro kompetenční žalobu na prezidenta, ten se jak je jeho zvykem snaží kontrolovat všechno a všechny Ústava neústava, hraje svou vlastní hru a ČSSD celému tomuto nedůstojnému divadlu přihlíží a sbírá odvahu se nějakým způsobem ozvat. Výsledek? Současná situace je taková, že ji nejlépe vystihuje anglický termín “mess”, tedy “nepořádek” či příměji řečeno “bordel”. 

Dostali jsme se však do ní sami a vlastní vinou. Ani Andrej Babiš, ani Miloš Zeman nepřiběhli ze Slovenska/Vysočiny a protiprávně si počali uzurpovat své ústavní funkce. Oba byli zvoleni v demokratických volbách, Babiš dokonce s velkým náskokem před všemi ostatními a nehnou s ním ani statisícové demonstrace, vyjadřující rozhořčení nad ohrožením nezávislosti justice, nevídanou mírou arogance moci a skandálů, které provází jeho  vládu. Ale ani Andrej Babiš není věčný. Je nepochybné, že nastane situace, která mu nakonec pomyslně “zlomí vaz” a jeho hvězda pohasne. Kdy a za jakých konkrétních okolností se tak stane, je samozřejmě nemožné předvídat. Již nyní ale můžeme přemýšlet nad tím, co dělat, aby se probíhající katastrofa neopakovala. Jsou dva způsoby, jak nastavit bariéry proti budoucímu dalšímu Andreji Babišovi, který by si chtěl z České republiky udělat vlastní soukromý podnik a z jejích občanů své zaměstnance, které by si mohl koupit rozdáváním z cizího a denně jim poté lhát, aby si udržel jejich přízeň. 

První cestou je cesta legislativní. Přijmeme další a další zákony po vzoru “Lex Babiš”, kterými se pokusíme zabránit střetu zájmů a zajistit neutralitu a transparentnost na nejvyšší úrovni státní správy. Tato cesta však z dlouhodobého hlediska příliš neřeší. Můžeme nastavit zákonné mantinely, vždy zde ale bude riziko, že dostatečně “šikovný” člověk i v nich dokáže nalézt potřebné mezery, jichž zvládne využít, neboť žádný zákon zkrátka nezvládne postihnout všechny myslitelné případy, jaké by mohly nastat. I právo se učí a reaguje na společenský vývoj, z něhož může vyplynout potřeba nové legislativní úpravy, která doplní tu starou, která se může ukázat jako nedostatečná. Tato cesta však řeší pouze následky a nikoli příčinu samotného problému, jehož je Andrej Babiš jen jedním ze (byť závažných) symptomů. Příčinou je totiž vztah ke státu jako takovému nás samotných. Přemýšlení českého voliče je pozoruhodným úkazem. Na jedné straně je důvěra ve státní instituce s jistými výjimkami statisticky stabilně podprůměrná již po dlouhou dobu, kdy nejhůře si vede ta nejdůležitější-Poslanecká sněmovna. Nedůvěra veřejnosti v politiky i politiku jako takovou je známým fenoménem, stejně jako odpor ke korupci ve veřejné správě. Přesto však průzkumům dominuje hnutí, které dělá vše proto, aby vliv státu byl stále větší, aby stát samotný dále bujil a staral se o čím dál více věcí. Pokud nedůvěřujeme státu (neboť ten je představován právě námi neoblíbenými politiky), proč ho chceme neustále zvětšovat? Je logické, že čím je stát větší, tím se stává méně transparentním a tím se také otevírá větší prostor pro korupci a pofidérní zacházení s veřejnými financemi, které se nám právě tak hnusí. A stát se může stát větším jedině tak, že mu sami svěříme více úkolů. Stát minimální, starající se primárně zejména o ochranu jeho občanů proti vnější i vnitřní hrozbě a bránící jejich životy, svobodu a majetek, je státem, v němž je velmi obtížné, takřka nemožné ve veřejné funkci nepozorovaně prosazovat vlastní soukromý zájem, využívat k tomuto své funkce nebo dokonce peněz, vybraných na daních od lidí, jež Vás coby svého zástupce svobodně vybrali. Čím méně prostředků stát na daních vybere, tím lépe je možné sledovat, zdali jsou tyto prostředky vynakládány tak, jak mají být a zdali je s nimi hospodařeno účelně a správně. Naopak čím více peněz prostřednictvím vyšších daní stát nastřádá, tím větší prostor se naskýtá je pro ty, kteří mají na starosti jejich alokaci a redistribuci, aby s nimi nakládali neodpovědně a případně dokonce tak, že je užijí k vlastním záměrům a prosazení vlastních cílů. 

Původní, přirozený stav, v němž stát neexistoval, byl dle autorů jako John Locke či Thomas Jefferson stavem dobrým, k zajištění lepší ochrany přirozených práv, kterými všechny lidské bytosti disponují, jimiž jsou, jak Jefferson ve své slavné Deklaraci nezávislosti vyjádřil “život, svoboda a sledování vlastního štěstí”, je však výhodným zřídit stát. Stát v tomto podání je nástrojem, je prostředkem k tomu, abychom mohli nerušeně vykonávat svá přirozená práva a řídit své vlastní životy, výměnou za to, že část svého výdělku na daních odvedeme státu, aby tento mohl vůbec fungovat a ochranu, za kterou byl zřízen, mohl efektivně poskytovat. Naše dnešní vnímání státu je ale diametrálně odlišné. Stát již nevidíme jako ochránce, vidíme ho jako poskytovatele. Tím, že jsme mu svěřili úlohy jako zdravotnictví, vzdělávání, tzv. sociální služby, apod., jsme z ochránce vytvořili jakousi pomyslnou pokladnu, z níž máme dojem, že je možné dle potřeby brát, abychom uspokojili své potřeby, namísto toho, abychom si je zajistili sami. Tímto jsme se ale z pozice těch, kdo svěřuje jisté pravomoci a úkoly, dostali do postavení těch, kdo jsou závislí na tom, co jim stát poskytne, a to z prostředků, které patří někomu jinému, který je ale státem nucen se jich vzdát v náš prospěch. Nevědomky jsme se tak sami dostali do podřízeného postavení, kdy nám stát spoustu dává, jeho rozsah mu ale také umožňuje, aby mohl potenciálně i brát, brát to, co nám ani sám nedal-omezovat nás na našich přirozených právech, která existují  zcela nezávisle na něm. To, že stát poskytuje sociální dávky, přídavky, služby nejrůznějšího druhu, dnes vnímáme jako jeho samozřejmou úlohu, něco, co k němu rádoby již neodmyslitelně patří, co je však reálně na hony vzdáleno jeho původnímu účelu. Není proto divu, že poté následujeme toho, kdo nám slíbí více, kdo nás přesvědčuje o tom, že nám toho více zajistí, více dá. Takový je i případ Andreje Babiše. Vlivem vlastního špatného vnímání státu a jeho role jsme otevřeli dveře populismu a tomu, aby si nás ti, kteří se nám mají zodpovídat a nevybočovat z omezené role, jaká jim byla původně dána, otevřeně kupovali za peníze jiných a ještě toto vydávali za ctnost-když v předvolebním období jednotlivá politická uskupení soupeří o to, kdo “dá více”, nepřipadá nám to již ani zvláštní. Volby se tak do značné míry staly jistou formu dražby, v níž se lidé přiklánějí k “nejvyšší nabídce”, zcela ignorujíc, že sami tímto zesilují postavení jejich vlastních zástupců a vybízejí je tak k tomu, aby za ně řídili jejich životy. Když poté vyplavou na povrch nejrůznější korupční skandály a aféry, není se ani co divit. S jídlem roste chuť, a s větší mocí roste v mnoha státních představitelích chuť tuto moc zneužít. 

Jak slavně pravil lord Acton: “moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně”. Andrej Babiš zatím absolutní moci nedosáhl, byť by evidentně velmi rád, jak nám dokazuje po celou dobu svého působení ve vrcholové politice. Nejzásadnější věcí nyní je, aby se mu nepodařilo svou již tak až příliš velkou moc dále rozšířit. Pokud ale nepřehodnotíme svůj postoj ke státu, nezamyslíme se dlouze nad tím, co je vlastně jeho funkcí a neuvědomíme si, že vše, co je nám od něho slibováno je nakonec zaplaceno námi samotnými, můžeme dříve či později očekávat dalšího Andreje Babiše, který bude ještě větší hrozbou, neboť se od Babiše současného poučí, narozdíl od nás, kteří budeme dělat ty samé chyby a nikdy se tak nezbavíme falešných mesiášů, kteří nás za služby, vydávané za povinnost státu, budou fakticky vlastnit. Jedinou cestou, která tak povede k lepší budoucnosti, je cesta postupného zmenšování státu, deregulace a posilování soukromé sféry a volného trhu na úkor byrokracie a strnulé nekonkurenční sféry státní, které jsme dovolili narůst do závratných rozměrů.  Vzhledem k současnému stavu věcí půjde o cestu velmi dlouhou, kterou bude třeba zdolávat postupně, ale důležité je začít, byť se vize státu, který již nebude bankomatem na výběr všemožných příspěvků může zdát až nereálná. Jedno pozitivum by tak období “Babiše v Čechách” mohlo přinést: mohlo by zapůsobit jako potřebné probuzení, impuls, který by nám otevřel oči. Ale to už je jen na nás.