2/22/2017

Seznamte se: ČSSD prezentuje novou formu krádeže, zvané progresivní zdanění



Do sněmovních říjnových voleb sice zbývá ještě přibližně 8 měsíců, jak se ale zdá, notoricky známá předvolební soutěž o co nejatraktivnější sliby už započala ve velkém. 

Fenomén slibování je ve své podstatě v politice přirozená a naprosto logická věc-politik se snaží o své znovuzvolení, a vzhledem k tomu, že v demokratickém zřízení si nikdo nemůže být a priori jistý svým úspěchem, ač pro něho mohou být predikce sebepříznivější (jak názorně ukázaly americké prezidentské volby), musí si své znovuzvolení co nejlépe zajistit, případně pojistit. Jak bude snaha o znovuzvolení vypadat a jak na ni zareaguje veřejnost, to je věc druhá. Tím je míněno, že je sice pochopitelné, že se politický činitel nechce vzdát svého postu (ať už je to z jakéhokoli důvodu), ale už méně srozumitelné je, kam až jsou někteří v této snaze ochotni zajít (tedy jak snaha o znovuzvolení vypadá) a v některých případech je ještě méně srozumitelné, že jim tato snaha skutečně přinese úspěch (tedy jak na ni zareaguje voličstvo). Mezi blížícím se termínem voleb a mírou absurdity slibů jednotlivých politických stran či jednotlivých kandidátů panuje přímá úměrnost, čím kratší doba zbývá, tím jsou některé sliby a nápady hloupější a populističtější. 

Sociální demokraté letos nastavili laťku vskutku vysoko-byť jsou volby ještě více než půl roku vzdálené.

Nejnovější plán ČSSD počítá s revoluční změnou v daňovém systému, která by se měla dotknout jak fyzických osob, tak firem. Plán spočívá v zavedení více daňových pásem, u zaměstnanců se bude jednat v závislosti na výši příjmu o daň 12% pro příjmy pod 30 tisíc korun měsíčně, 15% pro 30-40 tisíc, 25% pro 40-50 tisíc a 32% (!) pro příjmy nad 50 tisíc za měsíc. Pro firmy by měla platit pásma 3: 14% pro zisk do 5 milionů ročně, 19% pro zisk mezi 5-50 miliony a konečně 24 u zisku nad 100 milionů ročně. ČSSD tedy chystá novou formu progresivního zdanění, systému, v němž ti, kdo více vydělávají, odvádějí víe na daních, a z jejich vydělaných peněz se následně přerozdělí těm, kdo vydělávají méně. 


Nebo, méně sofistikovaně a formálně podáno, ti, kdo si svou prací více vydělají, budou také více okradeni.

Robert Nozick, americký filozof a teoretik libertarianismu, považoval za esenciální, aby stát byl co nejmenší a co nejméně tak svou činností ingeroval do životů svých občanů. Dle Nozicka není možné najít ospravedlňující argument pro stát, který je svým rozsahem ve smyslu aktivní zasahovací činnosti větší, než ten nejmenší nezbytný. Jinými slovy, jakýkoli větší stát než ten minimální je nutně neobhajitelný, jelikož nutně znamená nadbytečné, a přitom nikoli nutné obtěžování lidí. V ekonomice se jedná právě o daně. Nozickova argumentace je v tomto smyslu naprosto správná a zcela exaktně vystihuje daňovou problematiku.

Návrh ČSSD je totiž špatný nejen z ekonomického hlediska, protože není zapotřebí (procházíme nyní obdobím ekonomického růstu a míra chudoby je v ČR nejnižší z celé EU), nýbrž také z hlediska spravedlnosti a morálnosti. Jakákoli daň, která by byla vyšší, než ta, jíž je zapotřebí k efektivnímu zafinancování státních funkcí (obrana, veřejná správa, soudnictví, atd.), sloužících všem občanům a věcí, sloužících k obecnému prospěchu všech, případně k určitým mezinárodněpolitickým účelům, důležitým pro stát, je daň, která je nadbytečná, je redundantní zátěží a jejím prostřednictvím jsou lidé záměrně systematicky obíráni o jejich vlastní výdělky. Pokud někdo poctivě plní svou práci a snaží se ve své profesi zlepšovat a být tak zároveň prospěšný všem jako celku, je naprosto amorální a fatálně nespravedlivé ho okrást o podstatnou část jeho zaslouženého zisku. Proč mají ti, kdo vynakládají úsilí, aby zabezpečili sobě či své rodině  co nejlepší život, být potrestáni a okradeni jen proto, aby se tím učinilo zadost ,,sociální spravedlnosti”? Tzv. ,,sociální spravedlnost” je pouhý mýtus, naprosto lživý termín, který je užíván pro deskripci něčeho, co je všechno možné, jen ne spravedlivé. Nikdo nemá právo na peníze druhých lidí, nikdo. A není lakomství či sobectví nebo jakkoli to budou levicoví demagogové, jako jsou současní lídři sociálních demokratů, nazývat, pokud chcete, aby peníze, které si někdo vydělá, zůstaly ,,v jeho kapse”, a ne aby mu byly státem zredukovány a rozdány někomu, kdo pro ně neudělal prakticky nic. Solidarita (další oblíbený pojem levice) má spočívat v dobrovolnosti. Pokud jsou někomu peníze vzaty bez jeho souhlasu (a ne, není souhlas to, že lidé ty enormně vysoké daně opravdu budou platit, když jim hrozí trestněprávní postih v opačném případě), není to solidarita, je to nucená, vymáhaná kvazisolidarita. Taková pak nemá se spravedlností vůbec nic společného, jedná se de facto o nucenou práci, kterou pracovití lidé vykonávají, s vědomím, že z ní mnoho užitku mít nebudou.
Výsledkem pak není pouze nespravedlnost, ale také demotivace, která bude znamenat postupnou ekonomickou stagnaci. Toto není ekonomická analýza, to je zkrátka logický fakt, z historie velmi dobře ověřitelný. 

Základní otázka by poté u problematiky progresivního zdanění měla znít: proč by měl být někdo trestán za to, že je úspěšný? 

 Pokud je někdo v obtížné finanční situaci, a je chudší než někdo jiný, přičemž ne vlastní vinou, ale kupříkladu vinou vlastního fyzického handicapu, je to samozřejmě smutné, ale řešitelné. Právě na tomto místě by se měla uplatnit solidarita, autentická, dobrovolná, nediktovaná státem. Existuje spousta organizací, pomáhajících lidem v nouzi, a každý, kdo bude chtít někomu takovému pomoci, má možnost přispět. Avšak z vlastní vůle a čistě dobrovolně. Navíc faktem je, že lidé nejsou většinově chudí, protože nedokáží vydělat peníze, ale protože nedokáží správně hospodařit s těmi, které mají. Ti, kdo dělají odvážnější kroky, a například investují, mají v důsledku svého rozhodnutí peněz více, avšak také podstoupili větší či menší riziko, spočívající v tom, že jejich investice mohla být špatná a žádný užitek by jim nepřinesla, ba naopak.

Daňový návrh ČSSD je nejen špatný, je nespravedlivý a je to návrh vskutku zlodějský. Jedinou nejasností zůstává, zda se jedná opravdu o čistý předvolební populismus či zda svému plánu ČSSD opravdu věří.Zdá se, že v tomto případě zřejmě obojí. 

Je pochopitelné, že politici ČSSD usilují o znovuzvolení. Je nicméně nepochopitelné, kam až jim nebylo trapné zajít. Otázka, jak zareaguje veřejnost, bude zodpovězena v říjnu. Doufejme, že se ukáže, že většina lidí přeci jen tuto ,,progresivní” krádež prohlédla.



2/19/2017

Sobotkova pobídka komunistům je projevem politického zoufalství i morální zkaženosti



Bohumínské usnesení, přijaté na sjezdu sociální demokracie v roce 1995, zakazující spolupráci ČSSD s extremistickými politickými subjekty, je dle vyjádření předsedy vlády Sobotky zastaralé a přežité. 

Ačkoli bylo pod usnesení subsumováno více politických stran, s nimiž ČSSD vylučovala kooperaci, jako byli Sládkovi republikáni nebo Levý blok, jen jedna z nich zůstává dodnes relevantní parlamentní silou: KSČM. Právě kvůli komunistům považuje nově Sobotka Bohumínské usnesení za překonané a dává tím tak najevo ochotu jít s komunisty po podzimních sněmovních volbách do vlády. Dodal také, že koalice s komunisty by musela být podmíněna jejich souhlasem se setrvání ČR v Severoatlantické alianci. 

Asi jako kdyby se Zelení rozhodli vytvořit dvoukoalici pro volby s Okamurovou SPD, jen pod podmínkou, že se Okamura zaváže souhlasit s přijetím několika tisíc migrantů, tak podobně absurdně Sobotkova nabídka komunistům zní. 

ČSSD je momentálně v těžké krizi, jak vnitrostranické, tak ve vztahu k ostatním konkurenčním politickým uskupením. Již několik měsíců po sobě dle průzkumů silně zaostává za Babišovým ANO, uvnitř strany se pak opět začíná výrazněji projevovat její zemanovské křídlo, reprezentované lidmi jako je Jiří Zimola nebo Jeroným Tejc, kteří zjevně usoudili, že od Lánské schůzky již uběhlo dostatek času a opět se tak pokouší převzít vedoucí stranické posty a sesadit Sobotku. Sám Sobotka je snad v ještě horší pozici než jeho strana jako celek. Nejen, že je proti němu nemalá část vlastní strany, ale také postupem času zformované duo ostřílených pragmatiků Babiš-Zeman. Reakcí Sobotky na jeho nezáviděníhodnou situaci je tragikomický pokus udělat z vlastní osoby náhlého pragmatika a postavit se tak na roveň prezidentovi a vicepremiérovi. Proces Sobotkova ,,zpragmatičtění” se měl nejprve manifestovat na obměně rétoriky, avšak jeho facebookový status, v němž popsal, jak Andrej Babiš ,,o**bal” český stát, působil snad ještě nepřirozeněji, než kdyby jeho autorem byl Ladislav Špaček. Člověk, který je znám svým kultivovaným, rezervovaným vystupováním a submisivní povahou, nemůže doufat, že ze sebe jedním hloupým vulgárním statusem udělá v očích veřejnosti český ekvivalent Donalda Trumpa (tento post je navíc už obsazený). Nyní se současný premiér pokouší o pragmatismus i v reálné politice, když nadbíhá komunistům, avšak i tento pokus bude identickým propadákem, jako ten předchozí. Komunisté nemají žádný důvod měnit svůj postoj k NATO. Nejen, že by tak ztratili jeden z nejsignifikantnějších bodů svého programu a popřeli tak parciálně své charakteristické proruské patolízalství, ale ztratili by zejména voliče, kteří jsou stále myslí v časech předlistopadových a dodnes nerozdýchali připojení k Severoatlantickým strukturám a konec pro ně tak báječného reálného socialismu. Navíc je nyní nepřímo přizývá do vlády i Andrej Babiš, takže o potenciální nabídky mít nouzi nebudou. Mají svůj stabilní elektorát a účast v parlamentu mají prakticky zaručenou a nejsou tak pod tlakem, aby museli ustupovat z bazálních tezí své agendy. Ten, kdo je pod enormním tlakem a musí se vážně obávat o svou politickou budoucnost, je zde Bohuslav Sobotka.

Když pomineme politickou stránku jeho pobídky komunistům, je zde ještě stránka morální. Z ní už se nejedná o směšný krok, nýbrž o krok nechutný. Být předsedou vlády a každoročně u výročí 17. listopadu pronášet fráze o potřebě ochrany svobody a demokracie a následně vyjádřit veřejně otevřenost vládě s komunisty je morálně hanebnost a chucpe. Hanebnost, za kterou by měl Sobotka ve volbách pykat. Vzhledem k tomu, že jeho vnitrostraničtí oponenti se ke spolupráci s komunisty staví stejně, vyjde zřejmě nastejno, jestli po volbách bude v čele ČSSD i nadále pokračovat Sobotka, nebo iniciativu převezme některý z někdejších lánských pučistů. Právě po minulých volbách v roce 2013, v době pokusu o stranický převrat se za Sobotku postavila veřejnost a podržela ho ve funkci předsedy svou podporou. ,,Odvděčil” se za to nyní tak, že podlézá asi nejodpornějšímu subjektu české politické scény s vidinou udržení se ve vlastní funkci. 

Sám si položil otázku: „Která politická strana se vrací k usnesením starým 25 let?”  Od Sametové revoluce již uběhlo let 27, ještě déle než od Bohumínského sjezdu ČSSD. Obě události (ač samozřejmě významem neporovnatelné) v sobě nesly stejný cíl: odstavení komunistů, jakožto vyznavačů totalitní zvrácené ideologie od výraznějších politických funkcí. Má smysl vracet se k cílům a ideálům Sametové revoluce? Pokud ano, má smysl vracet se i k Bohumínskému usnesení a ponechat ho v účinnosti.

Jedním z (mnoha) problémů Sobotky je jeho nestálost a neschopnost dotáhnout věci do konce. Jednou se zdá, že se zachová rozumně a dokáže se i vymezit vůči sabotérským pokusům Miloše Zemana, o něco později se ale nechá slyšet, že by ho v případném druhém kole v příštích prezidentských volbách pravděpodobně podpořil znovu. Takto se pak chová i v dalších případech. Nejprve rázně nakročí, ale jen proto, aby se později alibisticky stáhl zpět. Dokáže se postavit za členství ČR v NATO, poté však vyzve ke spolupráci na vládní úrovni komunisty.

Na onu otázku, která že strana se vrací k usnesením starým 25 let je pak snadná odpověď. Strana, která má své pevné principy, zásady a jejíž vedení má svou hrdost. Zejména o tom posledním se dá nyní v případě ČSSD dosti úspěšně pochybovat.





2/18/2017

Flynn končí, Trump mezitím viní média


Michael Flynn, poradce prezidenta Trumpa pro národní bezpečnost, 13. února rezignoval na svou funkci. Důvodem měla být Flynnova aktivita v souvislosti s ruským velvyslanectvím, s nímž měl diskutovat o případném zrušení protiruských sankcí. Flynn následně zamlčel detaily schůzky viceprezidentu Mikeu Penceovi a z tohoto důvodu se oficiálně rozhodl odstoupit ze svého postu. 

V médiích se již vyrojilo množství teorií, nabízejících alternativní vysvětlení toho, co vlastně stálo za Flynnovou brzkou rezignací. Je nutno uznat, že se není čemu divit, neboť celá kauza kolem bývalého generála se zdá být mnohem spletitější a podivnější. 

První zvláštností je již samotný Flynnův odchod. Jako pravděpodobnější se spíše jeví verze, že byl Michael Flynn ,,odejit”, tedy že byl o rezignaci požádán prezidentem Trumpem. Flynn sám mohl řešit situaci jednoduše omluvou, jak píše Ben Shapiro z Daily Wire, okamžitá rezignace se v tomto případě nejeví jako bezprostředně nutná. Verze, dle níž Trump Flynna požádal o rezignaci, která samozřejmě vypadá mnohem důstojněji než veřejný vyhazov, jenž by ubral na imagi celému Trumpovu kabinetu, tak působí přesvědčivěji.

Dalším pofidérním aspektem je pak odhalení Flynnova rozhovoru s ruským ambasadorem. Rozhovor se měl uskutečnit 28. prosince 2016, tedy ještě před inaugurací Donalda Trumpa, a tedy stále v době prezidentství Baracka Obamy. Tehdy byl generál Flynn ještě ředitelem Defence Intelligence Agency, zpravodajské služby, spadající pod ministerstvo obrany (Department of Defence). Předmětem rozhovoru mělo údajně být zrušení sankcí vůči Ruské federaci, uvalených po ruské anexi Krymu v roce 2014. Pokud Flynn skutečně jednal o zrušení sankcí jménem budoucí Trumpovy administrativy, mohlo dojít k porušení federálního Loganova zákona (Logan Act), dle něhož nesmí američtí občané bez příslušné pravomoci vyjednávat se zahraničními velvyslanectvími či vládami, s nimiž vedou Spojené státy v dané době spor. Flynn nicméně probírání sankcí s Rusy popřel, avšak jeho tvrzení bylo poté vyvráceno FBI, dle jejíchž záznamů Flynn skutečně téma sankcí s Rusy řešil. Nyní se nabízí dvě otázky: proč FBI odposlouchala hovory Michaela Flynna a proč později dokonce zveřejnila výsledky své činnosti do médií? Dle zdroje zevnitř Federálního úřadu pro vyšetřování byl obsah odposlechu Flynnova rozhovoru s Rusy, prováděný FBI, následně předán dvěma úředníkům z Obamovy administrativy, za účelem diksreditace Flynna, který měl prý vědět důležité informace, týkající se (nechvalně) známé Obamovy dohody s Íránem. Flynn měl být sledován dlouhodobě, dokud se nenajdou dostatečně kompromitující důkazy proti jeho osobě. Pokud je tato informace pravdivá, je celý případ ještě znepokojivější. Nejen, že Donald Trump zřejmě chystal zrušení protiruských sankcí, Michael Flynn se snažil utajit rozhovor o nich a byl evidentně neoprávněně špehován FBI, ale Obamova Íránská dohoda v sobě dost možná skrývá citlivé detaily, doposud neznámé. Vzhledem k tomu, že dohoda je strašlivá už v té podobě, jak je veřejně známa, existence dalších částí, potenciálně ještě horších budí legtimní vážné obavy. 

O napojení Trumpova týmu na ruské struktury se hovoří již od doby, předcházející druhému kolu voleb. Objevily se postupně spekulace o ruské intervenci do volebního procesu, schůzce Trumpova advokáta Michaela Cohena s Rusy v Praze, nyní aféra kolem Michaela Flynna. Ačkoli volby nedopadly tak, jak dopadly kvůli ruskému vlivu, nýbrž proto, že Hillary Clintonová byla zkrátka a dobře jedním z nejhorších kandidátů na prezidenta v americké historii, dosavadní důkazy, jako kupříkladu vyjádření ředitelů CIA a FBI Brennana a Comeyho, dle nichž měla ruská hackerská operace, nařízená přímo Vladimirem Putinem, jednoznačnou intenci ovlivnit výsledek voleb ve prospěch Donalda Trumpa. Několik firem, zajišťujících ochranu proti kybernetickým útokům uvedlo, že ruští 
hackeři skutečně kybernetické zásahy provedli. Tak či tak, je těžké věřit tomu, že žádná spojení mezi Trumpovým týmem (nebo Trumpem samotným?) a Rusy neexistují a celé je jen výmysl médií, jak Trump tvrdí. 

Pokud skutečně neexistují, měl by Trump věnovat více úsilí a snahy vyvrácení těchto spekulací, namísto toho, aby válčil s médii a prohlašoval, že jsou ,,nepřáteli amerického lidu”. Ano, média byla a jsou drtivou většinou zaujatá vůči Trumpovi. Ano, často zveřejňují nepravdivé informace (fake news), aby Trumpa poškodila. Ale prohlašovat je za ,,nepřátele amerického lidu” je krátkozraké, ukazuje to na nebezpečné uvažování ve stylu: ,,můj osobní nepřítel je nepřítelem všech Američanů”, ergo ,,Amerika jsem já”. Trump se měl takovýchto výroků zdržet, ale jeho narcismus mu nadhled a povznesení se nad podobné věci neumožní. 

Při všech dosavadních kauzách, souvisejících s putinovským Ruskem a jeho vztahem k současnému americkému prezidentovi, pak už nepřekvapí, že republikáni v Kongresu chystají vyšetřování všech těchto podivností. 

Bylo by dost alarmující, kdyby se potvrdila jen polovina z nich. Nedej Bůh všechny.

2/01/2017

Trumpův skvělý krok: Neil Gorsuch je důstojným pokračovatelem Antonina Scalii



V úterý 31. ledna zveřejnil prezident Donald Trump jméno svého kandidáta na post soudce Nejvyššího soudu USA (Supreme Court of the United States-SCOTUS)-je jím soudce federálního Odvolacího soudu Neil Gorsuch. Gorsuch-pokud bude schválen Senátem-zaujme v Nejvyšším soudu uvolněné místo po Antoninu Scaliovi, který zemřel v roce 2016.  

Gorsuchova volba je ze strany Trumpa výborným krokem-nejen že je Gorsuch profesionálem a odborníkem ve svém oboru, ale je zároveň odpovídající náhradou za Scaliu, s nímž především sdílí postoje v bazální otázce interpretace americké Ústavy.

Otázka výkladu ústavního textu je zásadní problematikou, dělící americké soudce a obecně všechny, věnující se justici a právu, na dvě skupiny. První jsou ti, kdo věří, že text Ústavy by měl být interpretován a chápán tak, jak je a soudci by v něm neměli hledat to, co v něm není, naproti nim pak stojí zastánci extenzivního výkladu, kteří se snaží přizpůsobit Ústavu konkrétním okolnostem a kontextu své doby. 

Problémem extenzivního, širokého pojetí Ústavy je zejména to, že dává prostor k interpretační svévoli a dovoluje soudci nacházet v textu dle něho latentní úmysly a přisuzovat daným ustanovením význam, který reálně nemají a ani mít nemohou, neboť jsou mnohdy v rámci širokého výkladu vztahována na otázky, které autoři původního textu Ústavy ani neřešili. Příkladem může být rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Obergefell vs. Hodges z roku 2015 o legalizaci sňatku homosexuálních párů. Jen těžko může někdo tvrdit, že Otcové zakladatelé do Ústavy implicitně zahrnuli i tuto otázku. Takovýchto příkladů bychom ale v americké historii našli více-v roce 1965 se k NS USA dostal spor Griswold vs. Connecticut, v němž NS, jemuž tehdy předsedal slavný Earl Warren, rozhodl ve prospěch Estelle Griswoldové, a to na základě ,,práva na soukromí”, které soud v rámci svého výkladu ,,sestavil” z několika ústavních dodatků, v americké Ústavě však o něm žádná explicitní zmínka není. Dalším podobným případem je proslulý spor Roe vs. Wade, kterým byly v roce 1973-na základě stejné doktríny ,,práva na soukromí” ve Spojených státech zlegalizovány potraty. Extenzivní interpretace však není škodlivá jen proto, že poskytuje soudci prostor pro libovůli, nýbrž také proto, že vede k devalvování významu Ústavy jako takové. Pokud je možné si její text upravovat libovolně, dle soudcovy potřeby, aby bylo dosaženo jím požadovaného resultátu, je poté existence Ústavy prakticky zbytečná. 

Samozřejmě, restriktivnímu originalistickému výkladu, jaký prosazovali Bork nebo Scalia, je možné vytknout, že nezohledňuje společenský vývoj a nereaguje na požadavky určitých skupin lidí, jenž jsou legitimní a měly by být zrealizovány (např. v minulosti volební právo žen). Jenže k tomu, aby byla upravována legislativa a přijímána nová opatření neslouží soudní moc. Jurisdikce existuje od toho, aby rozsuzovala spory, řešila v rámci víceinstanční soudní soustavy odvolání se proti rozsudkům soudů nižší instance, jako nezávislá moc interpretovala právo a prostřednictvím Nejvyššího či Ústavního soudu kontrolovala kompatibilitu nově schválených předpisů s Ústavou, jakožto hlavním a nejvyšším zákonem země. Pokud bude ve společnosti vůle pro přijetí jistých legislativních kroků, jako kupříkladu schválení sňatků stejnopohlavních párů, a tyto nebudou v rozporu s ústavním textem, je možné takové kroky prosadit prostřednictvím legislativní moci, tedy volených zástupců lidu v parlamentu nebo Kongresu. Stejně jako nepřísluší legislativě pravomoc soudní, nenáleží jurisdikci kompetence vytvářet nové předpisy s často naprosto zásadním dopadem na společnost, a to jakkoli, i uplatňováním extenzivní interpretace. Od Ústavy, jakožto fundamentálního právního dokumentu každého státu, jsou odvozovány další předpisy, které jí nesmí odporovat. Když se bude s Ústavou zacházet jako s běžným zákonem a bude se snadno měnit, k čemuž bude zapotřebí jen soudce, který se místo textem zákona bude řídit společenskou poptávkou, ztratí svůj étos a vážnost a sníží se právní jistota celého systému, který zkrátka potřebuje základní ,,kostru”, o níž se bude opírat, a která nebude podléhat jiným novelzacím, než těm řádně schváleným v legislativním procesu. 


Neil Gorsuch, jakožto soudce vyznávající originalistický přístup k Ústavě a textualismus při interpretaci, jehož schválení většinově republlikánským Senátem se dá očekávat, bude proto důstojným nástupcem Antonina Scalii. Barack Obama chtěl na Scaliovo místo dosadit Merricka Garlanda, jenž vyznává naopak zcela opozitní přístup od toho Scaliova, to, že ho Senát odmítl schválit bylo pochopitelné i rozumné. Nositelem Scaliova odkazu totiž musí být někdo, kdo jej bude schopen hájit, hájit odkaz věrnosti Ústavě a jejího věrného výkladu.